Edvard Munch: Madonna

4. února 2009 v 17:09 | Dandhi |  Vše okolo kultury

Seznamte se s Múzou...
 

" Mlsné!" řekl Croissant

4. února 2009 v 9:54 | Dandhi
Z důlků Bohu vypadly bulvy
Pro jednoho je to šok
A tak si do každé rudé průrvy
Dolévá další
lok


Bolí to kurva bolí
mozek se v ovoci
škvaří?


Proč?

Hospodin se plazí k zrcadlu
Na tváři dvě roztažená stehna
Nevidí to tak je smutný
A po ksichtu kane mu
vodka

Nasrán chtěl by trestat
Apokalypsa by
bodla

Komu?

Chce vstát, napíná svaly
Padá znovu na kolínka
Do louže děcko ubohé
Udělalo poo
poo

Není to tak zlý
Když není kam
spěchat

Kudy?

Z mraků padne na zem ruka
Vedle, jak jinak
Zamáčkne dámský spolek
Geroj usnul
znuděný

Žádná panna žádná kost
V dlani mu zbyl
mechorost

Odkdy?

Co nadělá
Když je chuť
Rozepne kalhot vytáhne prut
A chámo stříká na
výtrus

Tak zrodil se Mesiáš
Tolik k neposkvrněnému
početí

Za kolik?

Život jde dál.

14. prosince 2008 v 22:43 | Dandhi
Budu muset jít dál, dělat jakoby se nic nestalo, protože nic jiného mi ani nezbývá. Ale bohové, tak moc se mi do toho nechce :(
 


Dík za tu noc

14. prosince 2008 v 22:36 | Dandhi
bylo to s Tebou úžasné. Vím, že to pro Tebe asi nic moc nebylo, ale mne já mám po včerejšku jednu z těch krásných odřenin na duši. Chtěl jsem ti to ráno říct, ale náhle nebyl čas, tak rychle jsi zmizela v dáli, že mi nezbývá, než to vydřít do sítě...neumělecky, prostě. Díky. Tolik bych ti to chtěl říct do očí, ale zároven doufám, že to nikdy nebudeš číst. Jsi oheň.

Cesta do hlubin...

30. září 2008 v 0:16 | Dandhi |  Mé výlevy
Co si budeme nalhávat, není to ideální. Asi se to dalo čekat, přehnaná očekávání musí mít za následek zklamání, vystřízlivění, teprve pak můžete začít pořádně fungovat. V podstatě to není nic hrozného, drobet nudy, osamělost. Spolubydlící je v pohodě, všude okolo pěkné ženské, nástěnka plná akcí, ale něco...
Ne! Nechci si stěžovat a zkuhrat, že okolo nejsou vtipní kašpárci co se uráčují bavit znuděného degeneráta. Vím, že původem svých pocitů jsem já sám, musím být. Když něco chceš, tak si to udělej. seznamuju se, to jo, plkám, plkám,. ale jména zapomenu obvykle hned po představení, jsou to asi povrchní známosti, nu což, jsem povrchní člověk. a u těch, s kterými bych se rád seznámil blíže si zase musím poradit s nedostatečnou slovní zásobou,Chtěli byste říct tolik věcí, ale vyjdou z vás jen patvary ačlověk se musí ptát: Nejsou ty patvary ve skutečnosti to, co v hlaě máte, nehledě na jazykové výmluvy?
Chci divadla, kina, koncerty, kalby, ale nic z toho si nedovedu zařídit, takže mám co? Hovno :-)
Dnes jsem se poprvé sám vydal do Brna, byl to zážitek. Ztrácíte se na každém rohu, ale to nevadí, protože se můžete zeptat lidí a je jich tolik, že si můžete vybrat ty sympatické. Potuluju se, potkávám lidi, dávám se do řeči. Potkávám jednu známou, plkám, plkám, jedu s ní až do třídy, naráz přichází doktorka a začne hodinu a půl dloouhá přednáška dialektologie. Síla.
ta známá tvrdí, že mne nezná, ale že se podobám jednomu jejímu známému na vozíku jménem Hynek, co se chová jako já a rád nosí klobouky. Krize identity :-)
Mířím si t až k hudební fakultě JAMU, plknu si s varhaníkem a dumáme nad tím, která ze soch je největší kočka. Čekám si tak půl hodiny a nějak mi dochází, že jsem v cizím městě, že nemám kohonikam pozvat,nikdo na mne nečeká, bo všichni jsou daleko, mají akci nebo na mne jednoduše kálí.
Říkám si, že se juknu, kde je divadelní faulta, ale nikdo z místních to neví, jen hudebníci se shodují v tom, že je na Beethovenově nebo Mozartově ulici. Tak si to tak štráduju, až zapadnu do knihkupectví, kde si koupím knížku, kterou jsem ani nechtěl, jak je mým zvykem. Abych se něja ospravedlnil sám před sebou, kupuju si hned vedle rum :-))
Na kolejích ale nikdo nechcepít, nikdo nechce nikam jít a já si teda sedám před televizi, čumím na House a jemi ze sebe blbě. promarněný večer, který mohlbýt dobrý.

What is this?

11. září 2008 v 21:34 | Dandhi |  Mé výlevy
Co to znamená? Ten pocit, který člověka obklopí ani neví jak, proč. Člověk funguje, cítí, vnímá, žije a naráz jako by ho obklopila mlha, studené bahno, které se mu přilepí na mozek. Náhle nejsem součástí světa, ale jsme dvě oddělené entity, Já a Okolí, které spolu komunikují, ale naprosto cizím jazykem. Vnímám ostře, ale obrazy z očí mi nic neříkají, slyším lidi mluvit, ale slova se ve mne nezachytávají, tečou dál.
Mluvím, ale slova jsou jen změtí písmen, mluvím abych mluvil. Ty věty jsou mimo, jsou to ty zautomatizované fráze. Něco je v nepořádku, cítím to já, cítí to i okolí. není to deprese, je to absence pocitů, není vztek, radost, smutek, je to náhlé chladné fungování stroje. V tom náhlém oddělení od světa se z vás stává strohý pozorovatel, zčásti vědec. jediný motiv, který vás pohání je takový zvláštní typ zvědavasti. není to zvědavost ze zájmu, je to zvědavost odcizená, při které by člověk mohl páchat i ty nejstrašnější zvěrstva, aniž by to v něm vzbudilo špetku lítosti.
Před chvilkou to bylo normální, ted je to...cizí. Co se stalo?

Námět na výchovnou grotesku Nedrobte! :-)

16. srpna 2008 v 13:21 | Dandhi |  Vše okolo kultury
Chlapík si takhle sedí u stolu, čte si noviny a za spokojeného hlaholení při tom pojídá chleba s máslem. Jak tak ukusuje velká sousta, odpadá mu od úst spousta drobtů. Jeden z nich za zpomaleného záběru začne padat až k podlaze. Střih. Jde si kolem mraveneček, vesele si pokvíkává, a náhle před něj za zvuku andělskýchh chórů dopadne zlatavě zářící drobet. Mraveneček oslněně povzdechne, popadne vzhledem k němu obrovský drobek a peláší s ním přímo do mraveniště. Uprostřed jakéhosi mravenčího náměstíčka položí svůj poklad a začne všem okolo cosi pokvíkávat. V bublině nad jeho hlavou vidíme onoho chlapíka, který má andělská křídla, na hlavě svatozář a uprostřed čela jakýsi trojuhelníček s okem uprostřed. Tento chlapík luskne prstem a v ruce se mu náhle objeví obrovský drobek chleba. Všichni mravenečci žasnoucí nad tou představou se otočí směrem k drobtu uprostřed náměstíčka a začnou se mu za zbožného kvíkání klanět. Za všeobecného jásotu pak mraveneček, který donesl drobek, dostává mikulášskou čepici a berlu.
Střih. Dědeček jde po lese a sbírá houby. Pozornější divák si povšimne, že v lese je spousta mravenišť ve tvaru různých chrámů, mešit a katedrál, ať už Notre Damme, Al Aksá apod. Vypadá to, že si toho všiml i houbař, který na něco nadšeně hledí. Nakonec se však ukáže, že dědeček pouze nalezl obrovský hřib. Spokojený pán si prohlíží svůj úlovek a přitom si sedne rovnou na mraveniště ve tvaru Hagia Sofia. Dědečkovo hlaholení se mísí s mravenčím kvíkáním. Mravenci nejdřív kvíkají vyděšeně a potom naštvaně. Dědeček huhlá nejdřív naštvaně a pak vyděšeně :-)
Střih. Záběr na chlapíka ze začátku příběhu, jak sedí u stolu a zase sivesele drobí. Náhle k němu přijde jakási paní a začne mu cosi hlaholivě vyčítat. Chlapík se brání, ale paní stále ukazuje na chleba a vzápětí na podlahu. Podlaha je celá pokryta hordou mravenců, kteří mají jakousi velkou pouť. Hraje k tomu i náležitá hudba a všichni mravenečci si vesele skotačí a baví se. Mezi mravenci je i jakýsi červený mraveneček, který se ostatním neúspěšně snaží vnutit malé rudé knížečky. Náhle se vedle něj objeví dva mravenčí biřici, začnou mu něco kvíkavě vyčítat a dovedou ho až před mravenečka v divné paruce s kladívkem, kterému nad hlavou visí usměvavý obrázek chlapíka pojídajícího chleba. Mraveneček klepne kladívkem a biřici odvedou červeného mravenečka k jakési hranici. Skupinka mravenců přináší za zděšeného kvíkání červenáčka sirku.
Celý výjev však se náhle změní v hotovou apokalypsu. Chlapík za ďábelského smíchu začne postříkávat mravenečky. Tisíce ještě před chvílí veselících se mravenečků zalije jedovatě zelená mlha. postupně všichni umírají v hrozivích křečích. Jedině červený mraveneček využije nepozornosti biřiců a peláší si to rovnou do mraveniště. Tam zrovna mravenec-Mikuláš sedící v pozici lotosového květu kvíká něco okolo sedícím mravenečkům v oranžových županech. Červeňáček se přiřítí na shromáždění a naštvaně začne kvíkat. Nad hlavou se mu objevuje chlapík s kopyty a rohy, jak kosí mravence po stovkách. Mikuláš oproti tomu začne kvíkat opět o svém velkém Drobiteli. Spor se stupňuje. Andělský chór se mísí s temnými hlubokými tóny. Konflikt náhle vyřeší bota paní, která zašlápne Mikuláše. Zděšený výkřik všech mravenců.
Na pohřbu Mikuláše se sejde celý dav naříkajících mravenečků. Červeňáček má dojemně kvíkavý projev. V pozadí velký mravenečník za požitkářského chroupání pojídá kbíkající mravenečky v oranžových županech. Červenáček přeruší projev a mrkne šibalsky na mravenečníka. Ten mu mrknutí opětuje se zdvihnutým palcem. Červenáček pokračuje v projevu, který se stává stále hlasitější, agresivnější. Dav mravenců začne hlasitým, jednotným kvíkáním projevovat souhlas. Všichni si začnou nasazovat špičaté vojenské helmy á la první světová.
Chlapík sedí na gauči, sleduje televizi a pojídá brambůrky. Nevšímá si, jak k němu pochoduje za zvuků bubnů ponurá armáda mravenců v čele s červeňákem, který si nechal narůst knírek. Horda mravenců zvedá gauč i s chlapíkem a vyklápí ho na zem. Horda muže obklopí zděšeného chlapíka. Mravenci začnou rytmicky huhlat a za zvuků bubnů tančit kolem. Na tvář hrůzou ochromeného chlapíka vstupuje za temného jásotu Červeňáček. Skupinka mravenčích pohůnků v helmách přináší na zádech velký kuchyňský nůž. Obraz rudě zářícího červenáčka s temným výrazem ve tváři, který třímá v pacičkách obrovský nůž, následuje jen temná obrazovka a bolestný výkřik v pozadí. Na obrazovce se pomalu zjevuje obrovský titulek:
NEDROBTE!!!!!

Na procházce po sixtýnské kapli :-)

14. srpna 2008 v 0:27 | Dandhi
Vždycky jsem si říkal, že k textu samotnému patří i něco navíc. Psaný text by měly doplňovat ilustrace, popřípadě i hudba podtrhující náladu, aby zážitek z četby byl co nejúplnější, aby byla čtenářova představivost kořeněna stimuly různého druhu. Úplně ideální pak je, když je původcem tohoto koření někdo jiný než autor sám, když se dvě nezávislá a rovnoprávná díla spojí a vytvoří svým spojením něco nečekaného, nového. Oba, autor a ilustrátor, se pak inspirují navzájem, jedno dílo je úrodnou půdou pro to druhé :-)
Proč o tom píšu?Nikdy jsem neměl na to si dát práci s vizuální podobou tohoto blogu, neměl jsem na to nervy a ani má vizuální představivost asi není úplně nejlepší. I proto jsem poprosil Lenku, aby vytvořila nové kulisy mých textíků. Když jsme se o tom bavili, zmínil jsem se, že se cítím jako papež, který žádá Michelangela, aby postavil sixtýnskou kapli .-) A tenhle blog je kaple, kde se můžu oddávat rozjímání, někdy zpovědi, jindy kázání.
Tak se ted procházím touhle nově vyzdobenou kaplí, barva ještě nezaschla, vše voní novotou a já jsem stále překvapen tím dílkem, co je okolo mne, jeho novostí a nečekaností. Je úžasné, když vidím, že bylo stvořeno něco, co jsem nečekal, čím jsem překvapený...a co je navíc ještě pěkné :-) Jako by ten papež stál pod kupolí a říkal si:" Jééé!" sem tam ho napadají otázky, jako: "Proč ta boží ruka chce šmátrat po tom nahém muži?" , ale celek je úžasný. Incredible!
Díky Lenčo, tady bude radost psát.:-)

Tak jsem se rozhodl.

8. července 2008 v 22:29 | Dandhi |  Mé výlevy
Půjdu na magisterskou psychologii na FF. Proč? Protože když už chci něco dělat, chci to dělat pořádně, což by mi dvojobor neumožnil. Jistě, mohl bych studovat i více oborů najednou, ale zvládl bych to?Jak to můžu vědět, když jsem ještě nikdy nestudoval. FF umožnuje lepší uplatnění, i když rozhodně horší prostředí. s žurnalistikou to zkusím příští rok, nesmím ji nechat být, nesmím se vzdát svých snů. Nezapadni do stereotypu, Danieli Rampáčku, studuj, co tě láká: Filosofii, dějiny umění, historii, cokoliv z té plejády. ale později. Nehodlám v sobě nechat uhnít zbytek sama, co není psychologický, nesmím. Jestli příští rok nebudu studovat žurnalistiku, tak až v Brně potkáte uřvaného kluka na vozíku, dejte mu facku.

Kde vězí Godot?

7. července 2008 v 2:01 | Dandhi
Ta představivost je moc záludná věc. Už třeba kolik s ní ztratíte času. Třeba jsem si takhle k večeru nedávno seděl u vína a naráz jsem si začal představovat, jak bych si třeba byt zařídil. naráz se mi v hlavě začaly objevovat šíleně zajímavé výjevy(možná jsou zajímavé jen kvůli tomu, že jsem je vymyslel sám :-)) Třeba takový pokoj, který by byl prázdný, jen by na všech čtyřech stěnách byl vyjevený horizont, jako kdybyste byly uprostřed moře a všude okolo bylo moře. A do tohodle poměrně monotónního obrazu by byly zakomponovány matné obrysy postav, které by to moře sami nepřekrývaly, ale mohly byste na ty postavy dívat a do je gest těhle duchů si zadávat konkrétnější rysy. A tam by se tak sedělo na zemi a meditovalo a dumalo. Nebo bych chtěl vlastnit dvoubraz muže a ženy, oba nahé a toužící, které bych měl pověšené na protějších stěnách. Oba by se opírali o rám, a hleděli na toho druhého. V pozadí těch dvou by byly dvě země. U ženy jehličnatý zasněžený les, a u muže africká savana a k těmhle obrazům by byla vystylizována i zeď a doplňky na ní. Lidé by tak pod nimi seděli a bavili se a nad nimi a mezi nimi by se odehrával příběh nenaplněné touhy. Vám to přijde možná o ničem, ale tak jak si to představuji mi to přijde docela elektrizující. Když jsem se z toho zasnění probral, bylo o dvě hodiny později. Myslím si, že takové představy má snad každý, ale nikdy je nezrealizuje, nebot na to nemá za a) talent, za b) prostředky nebo za c) usne a zapomene na to. Kdyby se alespon polovina všech těhle představ zrealizovala, byl by svět úžasné místo.
Myslím si, že důvod, proč se spousta nápadů nedovede do praxe je i v samotné představivosti. Ona totiž pokud je příliš bohatá svazuje a omezuje. Fantazírujeme i o věcech, které jsou blbosti nebo prostě nejdou vykonat. A když se Vám stane, že vaši oblíbenou představu realita nějak zpprzní, tak se může stát, že se rozhodnete ty představy zazdít a jenom si je představovat a tak vlastně neděláte nic, jenom sníte. Člověk se utopí ve vlastním mozkomíšním moku, dezorientován v možnostech, které si sám vymýšlí: A pak bud úplně fantazírovat přestane, nebo ho před úzkostí zachrání sama mysl nebot vytvoří ilusorní naději, že přijde něco, co nám ty naděje a možnosti umožní vyplnit. At je to nové místo, nový kolektiv nebo Godot.

Kam dál