Říjen 2007

Cink!

8. října 2007 v 23:25 | Dandhi |  Mé výlevy
Pánové a dámy, já protě nemůžu být individualistický, bo by to v mém podání nepříliš fungovalo, bo jsem závislý na pomoci ostatních, což je hrozné, když se nad tím zamyslíte, ale mne to tak nepřijde, protože jsem na to zvyklý, protože v tom žiju.
Asi proto se u mne vyvinulo něco jako stádový reflex. Já prostě jsem ten člověk, co potřebuje být součástí společnosti, kolektivu, být v přijatelné míře oblíbený, dělat blbé fórky, z prostéhho, čirého pudu sebezáchovy, nebot v tvrdé, bezcitné společnosti bych velmi brzo skončil. Když nad tím tak přemýšlím, možná to je opravdu tak hrozné, ale to, že se mám poměrně dobře, svědčí o tom, že to nebude tak zle. Možná. Možná si tu špatnost jenom nechci připustit :-)

Albert Camus: Cizinec

2. října 2007 v 23:11 | Dandhi |  Vše okolo kultury
Tuhle knížku jsem dočetl asi před deseti minutami a zaujala mne natolik, že jsem se rozhodl o ní napsat článek. Dostal jsem se k ní přes Ondru a Lenku. Nedávno jsme se v hodině religionistiky bavili o víře a já zastával názor, že každý člověk má nějakou víru, ať ji nazývá jakkoli. Bylo mi řečeno, že to tak být nemusí, a jako příklad byla uvedena postava z téhle knihy.
Hlavní hrdina v jedné části říká, že možná neví přesně, co ho zajímá, ale je si bezpečně jistý tím, co ho nezajímá. Z téhle věty bych mohl odvodit, že to, co ho nenezajímá, ho vlastně zajímá a ze souhrnu toho, co ho zajímá pak odvodit nějaký morální kodex a žebříček hodnot. Ale to by bylo hrozně hloupé. Hodnota je totiž odvozena od toho, že člověk něco hodnotí a hlavní hrdina svět nehodnotí. To totiž není podstatné. On svět přjímá, uspokojuje své potřeby, pomáhá svým přátelům jednoduše z toho důvodu, že neví, proč by jim pomáhat neměl a je tak šťastný. Je se svým životem spokojený a svět má rád, k lidem necítí zášť, i když na něj plivou a hanobí ho. Nic od lidí, od světa nečeká a stává se tak svobodným a dobrým, aniž by měl potřebu nějak zdůvodnovat své postavení, svůj smysl života.
Honzovi jsem odpoledne přirovnal pocit z téhle knížky k pocitu z knihy Blablabla, ale to přirovnání bylo naprosto pitomé. Z Blablabla jsem byl hrozně nasraný, protože z něj čišela zlomenost, znechucenost, žluč. Rezignace tam byla také, ale byla to rezignace ze zlomení, ze znechucení, aspon takový jsem z té knížky měl tehdy pocit. Cizinec je jiný, je vyprávěna s jakýmsi...úsměvem. Smutným, ale přesto úsměvem, jakousi vnitřní laskavostí, která, ač by se to na první pohled mohlo zdát, není vůbec cynická. Odmítnutí víry a společenských zásad tady není z odporu a opovržení, ale z čistého pochopení.
Pro mne, člověka, který hodně dá na sůzné zásady, pozlátka, společenské postavení a poddobně, tahle knížka znamenala v jistém slova smyslu prozření. Nebudu tvrdit, že mne nějak zásadně ovlivní, že se změním, protože to prostě není pravda. Ale knížka je to úžasná a já ji můžu vřele doporučit.